Vzpomínky na dětství

Jestli na něco rád člověk vzpomíná, tak na své prarodiče, u kterých většina z nás trávila vždy prázdniny, když rodiče neměli tolik volna, aby se nám věnovali dva měsíce. Protože už jsem ve věku, kdy bych mohla být sama babičkou, vážou se moje vzpomínky s 80-sátými léty minulého století, což může některým přijít jako pravěk.

Moje babička žila na vesnici, což je pro trávení prázdnin to nejlepší místo. Žádné mobily, žádný internet, ale děti z celé vesnice každý den venku a v podstatě bez větší kontroly. K největším úrazům patřilo odřené koleno nebo popálené nohy do kopřiv. Lezli jsme po stromech místo na prolézačkách a kdo spadnul, tak byl za nemehlo, ale rychle se na to zapomnělo a lezlo se znovu. Na co ale nejvíc vzpomínám, je babiččina kuchyň. Babička žila skromně, ale jestli ji na něčem opravdu záleželo, tak to byla malovaný starý kredenc Svetpokladu.cz a v ní hrnečky, z kterých jsem ji nikdy neviděla pít, ale byly vskutku nádherné.

Mytí nádobí probíhalo způsobem, který by dnešní mládež už nepochopila. Pod kuchyňskou deskou byl něco jako vytahovací šuplík a když se vytáhl, tak ukrýval dva plechové lavory, které sloužily jako dřezy. Voda do nich se ohřívala na peci a po umytí nádobí v jednom a opláchnutí v druhém, se voda vypustila do kyblíku a vynesla vylít na dvorek. V dnešní době něco nepředstavitelného. Stejně tak jako že na tom dvorku stál suchý záchod a koupání v létě probíhalo v sudu.

Další vzpomínka je na neuvěřitelně naducané peřiny a polštáře. Člověk se v peřinách přímo ztrácel.

Každý si svou babičku časem zidealizuje někdy až do neuvěřitelných představ, ale nebýt babiček, byli bychom ochuzeni o hromadu lásky, kterou babičky rozdávají plnými hrstmi. Buďme i my starostlivými babičkami a udělejme si čas na naše vnoučata, i když ještě chodíme do práce a máme vlastních starostí nad hlavu. Babičku dětem nemůže nikdo jiný nahradit.